Rozhovor s trenérem mladších žáků :)

K dalšímu rozhovoru si Miroslav Procházka vybral jednoho z trenérů mladších žáků - Žanka Němečka.

Na první otázku bych si uměl odpovědět i sám. Co Tě přivedlo k trénování bystrcké mládeže? Byly v tom i další důvody než jen Tvůj syn?

Na úplném počátku ne. Až po několika trénincích, které jsem viděl, jsem si řekl, že bych to s nimi zkusil. Chtěl jsem tehdy pomoct Jarovi Sommernitzovi, měl jsem pocit, že to není úplně ono, protože toho měl moc.

Začínali jste rovnou společně s Ondrou Smržem. To tomu určitě taky pomohlo, ne?

Ano, to taky. Začali jsme spolu. Prvně jsme párkrát seděli na tribuně a pak jsme se přidali.

Co Tě na tom nejvíc baví?

Ten fotbal.

Jací kluci jsou ve vašem týmu? Zůstali tam jen ti nejlepší, nebo jsou s vámi stále i ti "horší"?

Když se podívám na začátek, tak někteří ti horší jsou už dnes naopak ti lepší. Je to dost o tom, kdo jak a kolik trénuje. Samozřejmě ten, kdo byl dobrý a dobře trénuje, stále vyniká, ale u některých se to srovnává nebo i otáčí. Když někdo celý rok trénuje, poznáš na něm velké rozdíly. Roli hraje i rozdíl v dospívání, jak mentálním, tak fyzickém, každý je úplně jiný. A to mě baví pozorovat. Na každého platí něco jiného. Když si to sedne, už kluci umí hrát pěkný fotbal, na který se dá dívat.

Máš Ty osobně, potažmo vy společně nějakou myšlenku, kterou považuješ za nejdůležitější při trénování a výchově malých fotbalistů?

Aby nás to všechny bavilo. Hlavně každý trénink naplno. Zarputilost. Každý trénink, každý zápas, každý okamžik, každý dotek vždycky naplno. Pak to jde vidět, kor u nich.

Jaké uživáte tréninkového metody? Předpokládám, že výběhy do schodů na hrázi už u trenérů nejsou v oblibě, tak jak bývaly dřív?

My jsme na ně, na ten náš jeden ročník, čtyři trenéři. Hned na začátku se k nám přidal Ilja Kašík a po asi dvou letech ještě Milan Veleba. Máme je už pět let, ale tím, že jsme čtyři a pokaždé vede trénink někdo jiný, není to stereotyp. Každý z nás je jiný a dá tomu něco jiného. To je podle mě dobré a máme tím pádem komplexní mančaft. A k těm metodám. My často takzvaně vaříme z vody a děláme zrovna to, co nás v tu chvíli napadne. Když si to zpětně srovnáme s příručkami a videem na internetu, vidíme, že to děláme správně. Snažím se to dělat podle citu, koho mám třeba zrovna ve své skupině a co by pro ně bylo asi teď nejvhodnější. Těch cvičení jako takových už umíme opravdu hodně.

Takže schody už se nedávají ani za trest?

Tam jsme byli asi dvakrát. Na příměstském táboře. Nemyslíme si, že je to potřeba. Fyzička až někdy po čtrnáctém roku a i tu s balónem. Neříkám, že je to špatně, ale teď je potřeba práce s míčem.

Když hodnotíte utkání, je pro vás nejdůležitější výsledek, nebo něco dalšího?

To rozhodně ne. Ačkoliv už jsou kluci ve věku, kdy ten výsledek dost vnímají, pro nás to tak úplně není. Pro nás je nejlepší výsledek třeba 8:7, protože vyhrát je samozřejmě dobrý pocit, ale vyhrát nebo prohrát 10:0 je špatný zápas s neadekvátním soupeřem. Proto jsme si dříve volali i s některými trenéry soupeřů, s nimiž byla dobrá domluva, a snažili se dát podle toho hráče do zápasu. Ať je to trochu vyrovnané a hraje se útočně a padá hodně gólů. Ale chceme, aby hráli všichni.

Co považuješ za dosavadní největší úspěch? Nebo něco co vám udělalo třeba velkou radost.

Hezké bylo vítězství v první zimní lize, poprvé kluci něco vyhráli, to byla euforie. Bylo to ještě v přípravce a hrálo ji dvacet čtyři týmů. Ale teď se ještě nedá mluvit o nějakém úspěchu. Baví mě, že jsou čím dál šikovnější a začínají hrát fotbal, který se mně líbí. Už to začíná být fotbal. Jsou to dobří kluci. I rodiče. Podařila se nám udělat dobrá parta. To je úspěch a to mě baví.

Kde bys své svěřence chtěl vidět v dospělosti?

Tady na Dostičce. Líbí se mně, jak je to teď nastaveno v áčku a tam bych je rád viděl. Nemůžeme si myslet, že vychováme reprezentanty. V první řadě je tady vzdělání, jasně na fotbale makejte a uvidíme, ale v první řadě škola.

Miroslav Procházka

Sdílet na FBSdílet na Twitter

Fotky